WITH YOU*TH

Téma Vliv sociálních stereotypů na vztahy mladých lidí

Řeka vztahů: jak ulovit mé emoce a potřeby

Metody představené v tomto aspektu pomáhají otevřít téma stereotypů, diskriminace, vícečetné diskriminace a vnímání sebe sama. V těchto situacích je důležité, aby se mladí lidé dokázali orientovat ve svém prožívání, a proto se v metodách zaměřujeme na rovinu emocí a potřeb. Metody jsou inspirovány základními principy nenásilné komunikace.

Metody nabízejí způsob, jak citlivě otevřít, pojmenovat a rozklíčovat situace, jež mohou být pro mladé lidi tíživé. Primárně se tak jedná o orientaci v dané situaci, o možnost utřídit si a sdílet zkušenosti, pojmenovat aktéry a rozpoznat potřeby a emoce, které mladí lidé zažívají. Specificky pro téma vztahů jsou nabízené metody podporou vlastního sebevědomí, sebereflexe, identifikace klíčových vztahů a vnímání hranic vlastních i hranic dalších lidí. Především ale nabízené metody pomáhají vytvářet prostředí bez předsudků, heteronormativity, cisnormativity. Pomáhají tvořit prostředí, které nabízí jiná východiska pro diskuzi, sdílení a sebereflexi, než jaké je v běžném školním kurikulu a společenských interakcích obecně.

Chceme zdůraznit, že účelem metod není hledat řešení konkrétních negativních zkušeností mladých lidí. Nelze je chápat jako terapeutické nástroje, které nám pomohou s problémy se vyrovnat.

Při použití těchto metod je důležité vzít v potaz, za jakým účelem byly vyvinuty, jak s nimi pracovat a také jaké výzvy představují pro facilitátora*ku. Tento aspekt byl vyvinut na základě fokusní skupiny tvořené mladými LGBTQIA+ osobami, které se uvolily sdílet s námi svou zkušenost, a pomohly tak při tvorbě této metodiky. Ve skupině byly tedy zastoupeny různé sexuální orientace a genderové identity. Výběr této skupiny byl pro aspekt zcela zásadní, neboť jeho cílem je nabourávání heteronormativity a heteronormativních očekávání, které v naší společnosti převládají.

V rámci LGBTQIA+ spektra do tohoto rámce stejně tak vstupuje pojem cisnormativity.

Odchylku od cisnormativity pak představují transgender lidé.

Pro více informací a materiálů se můžete obrátit na organizaci Trans*parent a navštívit jejich webové stránky https://www.transparentprague.cz/.

Informace věnující se specificky nebinárním identitám jsou dostupné na facebokovém profilu projektu TakyTrans https://www.facebook.com/TakyTrans/ a jejich instagramovém profilu https://www.instagram.com/takytrans/?hl=cs .

Nejedná se pouze o abstraktní pojmy, kterými je společnost teoreticky rámována. Tato problematika má přímé dopady na život konkrétních lidí. Heteronormativita i cisnormativita se promítají do formálního i neformálního školního kurikula skrze očekávání od studujících, stereotypy atd. Ty předurčují sociálně preferované vyjádření jednotlivce, což se nemusí nutně shodovat s tím, jak by si daná osoba přála být vnímána. Tato zkušenost pak může ovlivňovat nejen člověka samotného, ale může mít dopad i na utváření jeho vztahů s okolím. Může dojít k vytváření podhoubí pro psychické problémy, případně i pro určité formy násilí jako homofobní šikana, vyloučení z kolektivu nebo násilí z nenávisti. Tato životní zkušenost mladých lidí se pak logicky přenáší i do jejich dospělého života.

V úvodu je nezbytné poznamenat, že některé stereotypy nám umožňují snáz se ve světě orientovat a rozhodovat. Problém však nastává ve chvíli, kdy stereotyp omezuje jednání, vyjádření nebo prezentaci jednotlivce či skupiny nebo kdy se přímo zakládá na nenávisti či ji podněcuje.

V nastavení, které je zde v krátkosti představeno, může být pro LGBTQIA+ osoby náročné navigovat svou sebeprezentaci, vyjádření a interakci nejen ve skupinách, ale i v celé společnosti. Proto považujeme za velmi důležité toto téma otevřít. Přesto to nejsou pouze LGBTQIA+ osoby, které z otevření tématu benefitují. Dopad je mnohem širší. Kolektivy a skupiny, celá společnost, která z rozmanitosti, z nejrůznějších zkušeností a úhlů pohledu těží, může vyjít jako vstřícnější k potřebám všech.

Nenásilná komunikace je založena na reflexi našich pocitů a potřeb, které prožíváme v určitou situaci. V této metodice jako synonymum pro termín pocity používáme termín emoce. Ačkoliv tyto pojmy mohou mít v psychologii odlišné významy, pro účely této metodiky nebyla tato terminologická nuance zásadní.

Při práci s mladými lidmi je nutné zvažovat i další specifika než je jejich genderová identita nebo sexuální orientace. Jedním z těchto specifik je i etnicita, případně příslušnost k nějaké komunitě. Na příkladu práce s romskou komunitou je možné ilustrovat nutnost zvýšené citlivosti a ustavení bezpečného prostoru. 

David Tišer, zakladatel organizace Ara Art, ze své zkušenosti mluví o tom, že romské mládeži trvá déle než se při skupinové práci otevře, nastaví se bezpečné prostředí a pocit důvěry. Je to mimo jiné i kvůli tomu, že úzké sepětí rodin a celé komunity umožňuje šíření informací, které by měly zůstat důvěrné, a mohou přivést danou osobu do velkých problémů. Proto je potřeba budovat bezpečné prostředí, důvěru, a nastavit pravidla tak, aby nebylo možné citlivé informace ze skupiny mladých lidí vynášet.

*

LGBTQIA+ je zkratka, která se používá jak pro označení ne-hetorosexuálních orientací a preferencí, tak pro jiné než cisgender identity. 1 2

  1. Amnesty International. LGBTQI Glossary, 2015, https://www.amnestyusa.org/pdfs/AIUSA_Pride2015Glossary.pdf.↩

  2. Čechová, Helena, and Lada Hajdíková. Duhová Příručka pro Vyučující. PROUD: Platforma pro Rovnoprávnost, Uznání a Diverzitu z.s., 2016.↩

více…
*

Heteronormativita zjednodušeně znamená, že heterosexualita, tedy přitažlivost pociťovaná vůči takzvanému „opačnému“ pohlaví, je vnímána jako norma. Heterosexuální lidé jsou tedy považováni za „normální“, zatímco homosexuální lidé jsou vnímáni jako odchylka od normality. 1

  1. Teo, Thomas, editor. Encyclopedia Of Critical Psychology, Springer, 2014, https://doi.org/10.1007/978-1-4614-5583-7_134.↩

více…
*

Cisnormativita, podobně jako heteronormativita, popisuje předpoklad, kdy cisgender lidé jsou považováni za normu. Cisgender lidé jsou lidé, kteří se identifikují genderem, jenž souzní s biologickým pohlavím, které jim bylo připsáno při narození. 1

  1. Čechová, Helena, and Lada Hajdíková. Duhová Příručka pro Vyučující. PROUD: Platforma pro Rovnoprávnost, Uznání a Diverzitu z.s., 2016.↩

více…
*Transgender je označení pro osoby, jejichž rod a identita se neshoduje s rodem, který jim je od narození připsán jejich okolím a udržován skrze jazyk, rodinu a interakce ve společnosti. Rod neboli gender je pak identita člověka, která nemusí být závislá na jeho*jím pohlaví nebo je jinak odrážet. Popisuje spíše samotné prožívání identity. více…

Jak pracovat s metodami?

Jednotlivé metody jsou vhodné pro otevírání specifického tématu stereotypů a toho, jak tyto stereotypy zasahují do vztahů mladých lidí. Ačkoliv jsme metody vyvíjely*i v kontextu zkušeností LGBTQIA+ osob, je možné metody používat i pro práci se skupinou mladých lidí, která se potýká s jinými typy stereotypů a má odlišnou životní zkušenost. Metody umožňují reflektovat širokou škálu specifických životních zkušeností mladých lidí, kteří čelí stereotypizaci ať už na základě jejich etnické příslušnosti, sexuální orientace, genderové identity či dalších příčin.

Soubor metod není nutno vnímat jako celek. Metody je možno použít i samostatně, každá z nich má své specifické cíle, pomáhá otevírat určitá témata, a proto může být vhodné zakomponovat je i do jiných výukových programů či workshopů. U každé metody je však potřeba specifiky zohlednit připravenost skupiny na její využití. Skupina musí metodě rozumět a měla by se při její realizaci cítit dobře. Z těchto důvodů u každé metody uvádíme, které kroky je zapotřebí s celou skupinou absolvovat před tím, než začneme s konkrétní metodou pracovat na svých osobních zkušenostech (např. než využijeme metodu dyád v práci s vlastními zkušenostmi se stereotypy, je vhodné použít ji v neutrálním tématu).

Všechny metody doporučujeme realizovat v podmínkách neformálních skupin mládeže, jako jsou např. volnočasové kluby pro mládež, nízkoprahová centra, volnočasové zájmové skupiny. Lze je také využít ve specificky zaměřené práci se skupinami mládeže v konkrétním tématu. Doporučujeme program realizovat také v rámci dlouhodobých aktivit neformálního vzdělávání se skupinami, v nichž se zúčastnění navzájem znají.

V rámci výběru aktivit je potřebné myslet nejen na jejich funkci v rámci programu, ale i na to, jak mohou působit na život mladých lidí po tom, co je program ukončen. Vrátíme-li se k práci s romskou komunitou, je stěžejní být si vědom*a specifik, jimž jsou mladí romové*ky vystaveni*y a jak interagují s jejich genderovou identitou a sexuální orientací. 

Být neheterosexuální osobou v romské komunitě je stále velmi tabuizované. Často jsou romští gayové a lesby veřejně ponižováni*y, či přímo vyloučeni*y z komunity. To se pojí například i s diskriminací na trhu bydlení, které Romové čelí, a jejich situace po vyloučení z komunity je pak předsudky vůči jejich etnicitě dále ztěžována. Mluvíme tak o vícečetné diskriminaci. 

Tyto předsudky mají ale i více symbolickou rovinu v rámci komunity, kdy například je pro neheterosexuálního člena*ku rodiny vyhrazeno vlastní nádobí, či je po jeho*jí návštěve vyhozeno. 

Tyto aspekty je tak nutné zvážit s ohledem na sestavení programu a jeho pravidel, aby bylo zajištěno, že mladí lidé se účastí na něm nevystaví výše zmíněným rizikům.

Výzvy

Během práce se skupinou mladých lidí jsme se již od samého počátku příprav zabývaly*i otázkou, jak nastavit bezpečné prostředí.

V jakém prostředí se naše práce odehrává?

Volba prostředí souvisí mimo jiné s cílem programu. Náš program a metody měly za cíl dát prostor mladým lidem, kteří čelí šikaně, prozkoumat konkrétní vztahové situace, vědomě pracovat s vlastními emocemi a potřebami, a díky tomu posilovat jejich vyjadřování v budovaných vztazích. Vzhledem k tomu, že se řada mladých lidí se šikanou setkává v prostředí školy, bylo pro nás důležité najít mimoškolní prostor s neformální atmosférou. Ideální jsou prostory organizací pracujících s mládeží, nízkoprahová centra, klubovny, které můžeme přizpůsobit našim potřebám. Součástí práce se skupinou pak je i to, že v průběhu programu tento prostor mohou její členové dočasně přetvářet pomocí vlastních výtvorů.

Jak pracujeme se samotným prostorem?

Volba vhodného prostředí je důležitá, ale sama o sobě nezaručí, že se v něm budou mladí lidé cítit dobře. Můžeme si proto položit otázku, jak chceme s prostorem pracovat tak, aby podporoval respekt všech zúčastněných k sobě samým a současně k ostatním osobám. Jaké bariéry se v prostoru nachází? Dá se s nimi kreativně pracovat? Chceme-li dát mladým lidem prostor vyjádřit se, sdílet, uvědomit si něco o sobě a druhých lidech, musíme bezpečný prostor pro práci vytvářet jak fyzicky, tak v rámci toho, jak zadáváme práci či vedeme reflexi. Jinými slovy – je důležité ověřovat si v průběhu programu, zda způsob, jakým provázíme mladé lidi aktivitami, naplňuje jejich představu prostoru vhodného pro sdílení, uvědomování si souvislostí či pro vyjádření se. Nesoustředíme se pouze na jeden typ projevu? Mají mladí lidé možnost zvolit si, jakým způsobem se vyjádří a kde jsou jejich hranice toho, co chtějí či nechtějí sdílet?

Jaký materiál pro práci skupin volíme?

Pestrost zkušeností i genderových identit mladých lidí je pro nás předpokladem, s nímž do práce s nimi vstupujeme. Z tohoto důvodu je jedním z důležitých aspektů i volba pracovních pomůcek. Chceme-li pro práci skupiny použít obrazový materiál, přemýšlíme, s jakými reprezentacemi tyto obrázky pracují. Je možné, aby se s nimi mladí lidé ve své pestrosti ztotožnili?

Zohledňuje program pravidlo dobrovolnosti?

V programu, který pracuje se zkušenostmi mladých lidí, je pro nás důležité, aby zúčastnění měli vždy možnost volby při rozhodování se, zda se chtějí nebo nechtějí konkrétní aktivity zúčastnit. Pravidlo dobrovolnosti podporuje celkový cíl programu – mladí lidé posilují schopnost vědomé práce s emocemi a potřebami. Současně také toto pravidlo nastavuje atmosféru respektu vůči všem zúčastněným. S tímto pravidlem souvisí i dodržení zásady informovat zúčastněné o tom, s jakou metodou se bude pracovat, jak bude probíhat aktivita, co bude zahrnovat reflexe, zda budou sdílet např. vizuální výtvory s ostatními, nebo budou naopak určeny jen jim samotným. Díky tomu se pak mohou zúčastnění rozhodnout, kolik toho chtějí o sobě říci. Mohou nastavovat vlastní hranice, které posilují jejich respekt k sobě samým.

Jak pracujeme v programu s hodnotícími soudy?

Jediný, kdo může hodnotit moji zkušenost, jsem já. S pravidlem pracujeme aktivně při formulování svých sdělení. Používáme slovní spojení jako „Ze své zkušenosti znám…“, „Vnímám, že…“, „Moje zkušenost s tímto tématem/situací je…“, „Rozumím tomu dobře, že tvoje zkušenost je…“ atd. Formulace směřují vždy jen k tomu, zda dobře rozumíme vyjádření druhé osoby, nebo vyjadřujeme, jaká je naše vlastní zkušenost s probíraným tématem.

Co se děje při otevírání bolestivých zkušeností?

Je na místě opět připomenout si cíl programu – není jím terapie ani hledání řešení problémů. Cílem je dát mladým lidem prostor vyjádřit se, pojmenovat souvislosti, zorientovat se ve vztahových situacích a vnitřním prožívání. To má vést k posílení konkrétní schopnosti pojmenovat emoce a potřeby, které prožíváme v různých situacích, a umožnit mladým lidem tuto schopnost dále využívat pro vztahovou komunikaci. Proto je důležité poskytnout zúčastněným dostatečný prostor a ošetřovat ho tak, aby byl bezpečný a respektující, opakovat cíle programu při každé aktivitě, při každé příležitosti podporovat zúčastněné v tom, aby si nastavovali vlastní hranice toho, co chtějí sdílet. Je také nezbytné zajistit pro zúčastněné prostor pro oddech a možnost případného sdílení mimo skupinu.

Jak to začalo?

Metody jsme testovali*y v kolektivu mladých lidí ve věku 17–22 let, kteří se do vývoje přihlásili dobrovolně a kteří měli opakovanou zkušenost se stereotypizací na základě jejich genderové identity či sexuální orientace. Ve skupině jsme tak měli*y možnost pracovat se skupinou lidí různých genderových identit (cisgender žena, cisgender muž, nebinární osoba, transgender žena, transgender muž) i sexuální orientace (homosexuální, heterosexuální).

Během vývoje programu pro nás byla cenná zpětná vazba zúčastněných. Proto jsme na jeho závěr zařadili*y řadu evaluačních metod, na základě kterých jsme mohli*y program upravit tak, aby zohledňoval potřeby mladých lidí na různých úrovních – v obsahu, metodách, přístupu lektorujících a v prostředí, ve kterém by se měl program odehrávat.

Na základě této zpětné vazby jsme přehodnotili*y využitelnost metod ve formálním vzdělávání, pro které byly metody původně určeny. Všichni zúčastnění se v závěru programu shodli v tom, že by nebylo vhodné přenášet program tohoto charakteru do školního prostředí. Důvodů k tomu bylo hned několik. Pro samotný program je potřeba vytvořit specifický, bezpečný a respektující prostor, v němž budou mít mladí lidé zájem reflektovat a sdílet své osobní zkušenosti se stereotypy. Sdílet takový typ osobních informací však může být pro mnoho mladých lidí v třídním kolektivu obtížné, protože se mohou obávat negativních reakcí či nepochopení. Program vyžaduje specifický přístup samotných lektorujících v tom, aby tento respektující a bezpečný prostor dokázali společně s mladými lidmi nastavit, v průběhu celého programu reflektovat a aby ho také promítli do svého přístupu. Je vhodné program vést ve skupině mladých motivovaných lidí, tedy těch, co o dané téma mají zájem, mají s ním osobní zkušenost a na programu participují dobrovolně. Právě z výše uvedených důvodů doporučujeme program realizovat v prostředí neformálního vzdělávání. Tam je možné tyto podmínky zajistit lépe než v klasickém školním prostředí.

Díky dobrovolnosti a motivovanosti participantů*ek a ověřování programu mimo školní prostředí jsme měli*y možnost specificky pracovat s výstupy z testování. Všichni zúčastnění souhlasili s nahráváním programu na diktafon a s využitím vzniklých výstupů při vývoji metodiky. Celý metodický materiál je tak doprovázen citacemi participantů*ek a jimi zpracovanými výstupy (např. obrázky, dopisy). Pomáhají lépe ilustrovat specifická témata a výzvy, jimž mladí lidé čelí, a metodiku doplňují o cenné postřehy, které je potřeba při realizaci metod zohlednit. Do metod jsou začleněny i citace a postřehy lektorského týmu. Jde o různé metodické postřehy z testování, komentáře k tématu či konkrétní návrhy, jak metodu citlivě otevírat a uzavírat.

Metody tohoto aspektu jsme vyvíjely*i a konzultovaly*i ve spolupráci s experty*kami v oblasti nenásilné komunikace (Adam Čajka) a transgender tematiky (Ema Lorca).

„Primárním cílem jádrových metod je reflexe osobní zkušenosti mladých lidí se stereotypy a jejich dobrovolné sdílení. Aktivity jsou vystavěny na osobním vkladu participantů*ek. Promítají se tak do nich pouze taková témata, která jsou pro zúčastněné momentálně důležitá a která oni*y sami*y chtějí do diskuze vnášet. Cílem metod nebylo mladým lidem předávat znalosti. Program byl veden v partnerské atmosféře, jejímž cílem bylo vytvořit prostředí, v němž budou mít mladí lidé zájem své osobní zkušenosti sdílet. Záměrem lektorujících nebylo hodnotit či vyvracet názory a zkušenosti participantů*ek. Šlo nám o to, abychom jim porozuměli ve významu, jaký jim dávali samotní mladí lidé.”

lektorský tým NESEHNUTÍ

Příprava před facilitací

Před samotnou prací s metodami je žádoucí, aby si facilitátor*ka položil*a otázky, které mu*jí jednak umožní v tématu se zorientovat na teoretické úrovni, ale také ho*ji dovedou k vlastní sebereflexi. Stejně jako účastníci*ice, vstupuje facilitátor*ka do tématu, která se ho*jí může nějak dotýkat. Pro vytvoření bezpečného prostředí a sdílení je proto dobré zamyslet se nad vlastní zkušeností, chápáním dané problematiky i nad vlastním postojem k tématu. Všichni do programu přicházíme s určitým předporozuměním a nastavením. Pro roli facilitujících, kteří mají vytvořit a udržet bezpečné a respektující prostředí je proto sebereflexe a reflexe vlastní motivace a zkušeností zcela klíčová. Tomuto procesu mohou být nápomocny následující otázky, protože v sobě zahrnují stěžejní body pro udržení respektujícího prostředí.

Jsem připraven*a téma otevřít? Jakou mám motivaci? S jakým cílem do tématu vstupuji?

I nejlepší úmysl a velká míra motivace nemusí nutně vést k úspěchu. Před realizací programu je žádoucí realisticky zhodnotit vlastní očekávání. Proč do tohoto tématu vstupuji? Co je mým cílem? Tyto otázky mohou odhalit například nekompatibilitu metod s tím, čeho chce facilitátor*ka dosáhnout. Jak již bylo zmíněno výše, nabízené metody nejsou terapeutické povahy a ani nenabízejí cestu k řešení osobních problémů. Pokud se mezi metodami a cílem jeví velký nesoulad, je velmi pravděpodobné, že program cíl nenaplní. Je tedy nasnadě zhodnotit, zda zvolený způsob je ten správný.

Stejně tak perfektně připravený program, který má vést k vytčenému cíli, nemusí být zdárně naplněn, pokud existuje napětí mezi osobou, jež program facilituje, a otvíraným tématem. Nesoulad nemusí nutně znamenat předsudky vůči danému tématu nebo nechuť téma otevírat. Mohou to být například také vlastní zkušenost nebo blízkost tématu, která by při jeho otevření byla pro facilitátora*ku bolestivá či jinak tíživá. Stěžejní je mít na paměti, že osoba facilitátora*ky je pro realizaci programu stejně důležitá jako každá účastnící se osoba. Osobní připravenost je součástí tvorby bezpečného prostředí.

Jaký mám vztah ke skupině? S jakým předporozuměním do skupiny přicházím?

Reflexe facilitátora*ky před programem by měla směřovat nejen k jeho*jímu osobnímu vztahu k tématu, ale mělo by jít také o zamyšlení se nad samotnou skupinou a nad rolí, jež v ní facilitátor*ka má mít. Vztah facilitátora*ky ke skupině je založen na poznání skupiny. To je obecně známý předpoklad dobré praxe. Úrovně vztahu ke skupině je možné orientovat například skrze atributy, jako je věk, genderové složení, etnicita, jazyk a další. Obecně si pak může facilitátor*ka zkusit představit skupinu a její dynamiku, neboť při takové představě je pak možné snáze rozklíčovat vlastní předporozumění či stereotypy, s nimiž do programu přicházíme.

Jaký je můj vztah k tématu?

Může se stát, že někdy i témata, která mohou být osobě facilitátora*ky blízká, nemusí být vůbec snadná k uchopení. Stejně jako při reflexi připravenosti téma otevřít je důležité vnímat roviny, které facilitátora*ku k tématu přivedly, a také to, jak mohou interagovat s programem. Například detailní znalost určitého tématu může vést k tomu, že je obtížnější jej srozumitelně prezentovat někomu, jehož znalosti jsou minimální. Je dobré tuto skutečnost mít na paměti a program a jeho facilitaci vést takovým způsobem, který bude srozumitelný všem ve skupině. Stejně tak i na úrovni názorů, nikoli jen expertizy, může silný názor na téma vyvolat nutkání protlačit jej místo nabídky prostoru pro sdílení různých zkušeností.

Jaké jsou mé zkušenosti se stereotypy? Jak jsem v těchto situacích reagoval*a?

Facilitátor*ka je taktéž součástí skupiny. Jeho*její přítomnost sehrává důležitou roli ve skupině, obzvláště v kontextu neformálního vzdělávání, kdy účastníci*ice zpravidla vnímají facilitující osobu jako určitou formu autority, i když tomu tak může být jen zpočátku. Skrze tuto roli je tak důležitá nejen technická schopnost facilitovat či teoretická znalost tématu, ale i reflexe vlastní zkušenosti. Vstupuje-li facilitátor*ka do prostředí, kde se tyto zkušenosti a témata otevírají, je nezbytná znalost vlastní pozice v daném tématu. Ačkoli nemusí dojít k jejímu sdílení, je důležité vlastní pozici reflektovat. Pokud by ke sdílení došlo, je dobré z role facilitující osoby vystoupit, aby nedošlo ke sdělení „správné odpovědi“, za niž může být názor facilitující osoby považován. Bez této reflexe existuje riziko v podobě nepohodlí účastníků*ic i facilitátora*ky. Může docházet k tomu, že program přejde od sdílení zkušeností k jejich potvrzování či zpochybňování.

Jak si představuji bezpečné prostředí pro sdílení se skupinou?

Otázce bezpečného prostoru se věnujeme v části výzvy.

Mám dostatek informací o skupině, její dynamice, vzájemných vztazích, abych mohl*a témata bezpečně otevřít?

Pro facilitaci každého programu je nesmírně důležitá znalost skupiny. Zvlášť pak u programu, který otevírá kontroverzní nebo citlivá témata. V programech, které jsou založeny na sdílení vlastních zkušeností účastnic*íků, nabývají tyto aspekty ještě většího významu. Dynamika skupiny, ale i směr diskuze nebo sdílení, to vše se odvíjí od charakteristik zúčastněných, a proto je žádoucí seznámit se s nimi předem. Důležitými faktory jsou například věk nebo to, zda se účastníci*ice navzájem znají, případně jak spolu vycházejí, dále genderové rozložení skupiny, speciální potřeby a obeznámenost s tématem. Klíčovým prvkem tedy je znát předem všechny relevantní vlastnosti skupiny.

Další zdroje