Tato metoda umožňuje empatické vcítění se do různých forem diskriminace, kterou někteří*é z nás zažívají. Současně zvýznamňuje pestrost pocitů způsobených jakoukoliv formou diskriminace a rozdílnost reakcí na diskriminační jednání. Metoda se zakládá na principu neklasifikovat a neřadit situace podle měřítka závažnosti od např. té nejobtížnější po nejméně těžkou, ale naopak toto měřítko nabourává. Umožní tak účastníkům*icím vcítit se do různých situací a pochopit vlastní emoční reakce prosté jakéhokoli soudu, ale taktéž umožňuje pozorovat prožívání jiných osob. Pomocí této metody je možné odhalit různé copingové mechanismy, které si jedinci v průběhu života utvářejí, v bezpečném prostoru, kdy není nutné svou reakci zdůvodňovat.
Cílem aktivity je otevřít téma diskriminace a jejích nejrůznějších podob. Má ukázat, že reakce na diskriminaci či předsudky projevující se v jakékoli míře vyvolávají rozličné pocity. Rozličné bývají také reakce na jednu a tu samou situaci. Identifikace těchto emocí vede pochopitelně k hledání různých způsobů řešení, obrany, k utváření nových životních postojů. Při reflexi aktivity se zaměřujeme na zákonné ukotvení diskriminace, ale i na celou škálu dalších projevů, jež pro diskriminaci mohou vytvářet příznivé podhoubí.
Copingový mechanismus můžeme pojmenovat i méně užívaným termínem kompenzační strategie. Tento pojem nám odhaluje, že se jedná o formu mechanismu, jejímž účelem je se s něčím vyrovnat. Zpravidla se jedná o formu vyrovnání se s těžkou situací, zátěžovým obdobím, traumatizující situací a podobně. Copingové strategie se dělí na dva typy. Strategie zaměřené na problém, tedy takové, kterými na problém aktivně působíme a snažíme se jej řešit. Druhým typem jsou strategie zaměřené na emoce, jejichž pomocí se snažíme uklidnit, a slouží tedy ke snížení úzkosti způsobené určitou situací. 1
Folkman, Susan, and Richard Lazarus. “An Analysis of Coping in a Middle-Aged Community Sample.” Journal of Health and Social Behavior, no. 21, American Sociological Association, 1980, pp. 219–31, doi:https://doi.org/10.2307/2136617.↩
Metoda je vhodná pro jakkoli velkou skupinu. V případě obzvlášť velké skupiny (cca 30 lidí) je možné aktivitu alternovat a na otázky z reflexe se ptát vždy pouze několika zúčastněných. V takovém případě je ale nutné pozorně obměňovat účastníky*ice, kterých se facilitátor*ka ptá, a to i v návaznosti na danou situaci, aby nedocházelo ke stereotypizaci účastnic*íků. Stejně tak je žádoucí v takovém případě dotázat se všech účastnic*ků, zda k dané situaci nechtějí něco dodat nebo se k něčemu vyjádřit.
Na tuto metodu je třeba mít vyhrazeno celkem cca 30 minut, aby bylo možné zajistit dostatek prostoru ke sdílení po každém příběhu a také pro reflexi po celé aktivitě.
Pro variantu aktivity, kdy zúčastnění sami sdílí své příběhy
Facilitátor*ka uvede skupinu do metody, rozmístí náhodně kartičky pocitů po místnosti a připraví si vzorové příběhy. Poté přečte první příběhovou situaci. Úkolem účastnic*íků je zamyslet se nad pocitem, který by v dané situaci prožívaly*i, v místnosti nalézt kartičku, která danému pocitu nejvíce odpovídá, a postavit se k ní. Ve chvíli, kdy má celá skupina kartičky zvoleny, jsou její členové*ky vyzváni*y facilátorem*kou k dobrovolnému sdílení důvodů, proč si v dané situaci vybrali*y právě tuto kartičku. Klíčové je, aby sdílení bylo dobrovolné. Právě pestrost výběru emocí, která ve skupině bezpodmínečně nastane, je pro aktivitu klíčová.
V roli facilitátora*ky je pro tuto metodu klíčové nedopouštět se hodnotících výrazů, respektovat všechny vybrané varianty jako validní a na tuto skutečnost poukazovat. Po sdílení osobních emocí všemi, kteří si to přáli, je možné přistoupit k dalšímu příběhu.
„Já jsem si vybral zmatek, protože bych cítil takový to – vo co jí de – a pak vztek, protože bych chtěl po ní skočit, že jo, ale neudělal bych to, protože morální standardy. A jakože na základce bych cítil, já nevim, co bych cítil, asi jako ponížení, když mi to řekne před ostatníma, tak bych se cítil.“
reakce Bena, 17 let, na jednu ze situací
„Já bych byla asi nervózní z tý situace. Hned bych na sobě hledala věc, co je špatně a co jí se nelíbí. Začala bych analyzovat, co je na mě špatně. První bych hledala problém v sobě a pak bych tam šla strašně nervózní a strašně bych se bála, jestli to bude na té fotce vidět, co je špatně. Analyzovala bych pak i lidi, co se na tu fotku koukají, co je tam špatně na mě.“
reakce Ellen, 22 let, na jednu ze situací
V závěru aktivity je žádoucí vrátit se obecně ke všem zmiňovaným situacím. Diskusi je možno začít otázkami jako:
Facilitátor*ka může sám*sama upozornit na různorodost emocí, na způsoby, jakými s nimi nakládáme, a zvýznamnit tak individualitu každé osoby.
Závěr aktivity je možno také obměnit tak, že pokud chce někdo sdílet vlastní příběh pro tuto aktivitu, může jej říct ostatním nebo anonymně napsat na papír a ten vhodit do schránky. Následně aktivita pokračuje stejným způsobem, ale pro komfort dané osoby je zásadní udržet respektující a naslouchající prostředí.