Aktivita si klade za cíl vytvořit bezpečné a empatické prostředí pomocí techniky dyády 1, tedy vědomé práce ve dvojicích. Během této aktivity se účastníci*ce naladí na sebe samé, ale zároveň empaticky naslouchají i své*mu komunikační*mu partnerce*ovi. Aktivita pomáhá budovat vzájemnou důvěru, bezpečné prostředí a zároveň umožňuje navázání vztahu mezi dvěma účastnicemi*účastníky.
Metoda dyády přímo nevychází z metod nenásilné komunikace, ale byla díky NVC proslavena. V kontextu nenásilné komunikace s ní jako první pracoval Robert Gonzales.↩
Velikost skupiny je potřeba volit tak, aby celkový počet lidí ve skupině byl sudý, protože metoda je založena na práci ve dvojicích. Velikost skupiny by zároveň neměla přesahovat takový počet, ve kterém jsou lidé neochotni sdílet. Zároveň je při volbě počtu zúčastněných vhodné zohlednit i velikost prostoru, v němž má být metoda realizována. U práce ve dvojicích je zapotřebí, aby si každá ze dvojic dokázala najít v prostoru místo, kde nebude příliš rušena ostatními.
V dyádách není vhodné pracovat ve trojicích, jelikož metoda pak neplní svou funkci. Pokud je počet účastníků*ic ve skupině lichý, je možné skupinu do sudého počtu doplnit lektorujícími.
Vyzveme skupinu, aby se rozdělila do dvojic. Účastnice*ci se mohou do dvojic dělit dle svých vlastních preferencí nebo je můžeme rozdělit pomocí rozřazovacích kartiček, rozpočítávání apod. Každou dvojici pak vyzveme, aby si našla v prostoru místo, kde nebude nikým rušena a bude se cítit dobře. Poté bude mít dvojice za úkol mluvit na určité téma na základě dyádové techniky.
Lektorující zadá otázku, se kterou budou dyádové dvojice pracovat. Každá z dvojic si určí, kdo bude na zvolené téma mluvit jako první. Tento člověk dostane chvíli na to, aby si promyslel, o čem chce v daném tématu hovořit (např. jak se dnes mám).
Všechny dvojice se během dyády posadí tak, aby si jejich členové*ky navzájem dobře viděli*y do obličeje, sedí čelem k sobě. Poté bude zvukovým nástrojem odstartován čas (2 minuty), který může první hovořící využít ke sdělení toho, co chce k danému tématu říci. Nikdo do tohoto monologu nijak nezasahuje, na nic se nedoptává, pouze poslouchá tok myšlenek hovořící*ho.
Poté co je po 2 minutách zvukovým signálem ukončen čas pro monolog první osoby, má za úkol druhá osoba z dvojice vlastními slovy zopakovat nejpodstatnější informace, o kterých mluvila osoba první. Poté je potřeba si s první osobou ověřit, zda zopakované informace byly pochopeny správně a zda první osoba nemá zájem ještě něco doplnit či upřesnit.
Pak se dyádová role prohodí a ve druhém kole bude mluvit člověk, který v prvním kole naslouchal. Druhé dyádové kolo probíhá stejným způsobem jako kolo první.
Pokud pracujeme se skupinou, jejíž členové*ky se navzájem znají již delší dobu, je vhodné, aby se rozdělila na dvojice, které nejsou zvyklé spolu často pracovat. Tímto krokem podpoříme budování bezpečného prostoru i mezi těmi, kdož spolu nepřicházejí často do kontaktu. Toto doporučení samozřejmě nemá smysl železného pravidla. Pokud se domníváme, že pro skupinu není náhodné rozdělení do dvojic vhodné, nabídneme účastníkům*icím, aby se rozdělili*y sami*y dle svých preferencí.
Dyádová práce je založena na empatii k sobě samé*samému, na empatii naslouchat sobě i druhým. Pro vytvoření si těchto empatií je klíčové navnímání se sám*sáma na sebe a navnímání se na druhého člověka. Proto zdůrazňujeme, že je pro tuto metodu důležité, aby si každá z dvojic našla klidné místo, kde nebude během své dyádové práce rušena ostatními.
Pokud s technikou dyád skupina pracuje poprvé a tato technika plní v programu účel „otevírací metody“, je vhodné téma pro práci ve dvojicích volit tak, aby nebylo pro nikoho kontroverzní a aby se do něj účastníci*ce dokázali*y jednoduše vžít. Dyádovou otázku volíme tak, aby směřovala k prožívání daného člověka. Cílem dyádové práce není převyprávět příběh či předat někomu určitý typ informací. Naopak cílem dyády je jít sám*sama k sobě, naladit se na sebe. Proto není vhodné volit otázky typu „Co jsi dělal*a tento týden?“, ale spíše volíme otázky směřující k prožívání daného člověka jako např. „Jaký byl pro tebe tento týden?“, „Co se ve vztahu k tobě stalo důležitého?“, „Jak jsi prožíval*a tento týden?“ apod.
Během dyádové práce je vhodné, aby dvojice seděla čelem proti sobě a její členové*ky si navzájem viděli*y do obličeje. Je to důležité pro to, aby se dvojice dokázala na sebe dobře navnímat a empaticky si naslouchat. Takovou atmosféru není možné navodit, pokud dvojice na sebe dobře nevidí, sedí od sebe daleko nebo bokem k sobě.
Základními složkami práce v dyádách je schopnost nacítit se sám*sama na sebe, schopnost vnímat sám*sama sebe a schopnost naslouchat jiným. Dyádová role, v níž získáváme prostor mluvit o sobě bez přerušování jinými lidmi, umožňuje zamyslet se nad sebou, uspořádat si myšlenky a pocity, svobodně se vyjádřit, prozkoumat, kam mě položená otázka vede. Pokud to tak zrovna cítíme a můj*moje dyádový*á partner*ka s tím souhlasí, můžeme také mlčet a nic neříkat. V této dyádové roli praktikujeme empatii sám*sama k sobě. Naopak dyádová role, během které bez přerušování posloucháme druhou osobu a poté její příběh zopakujeme, nabízí prostor pro navnímání se na druhou osobu, na to, jaké je její vnímání světa. V této dyádové roli tedy praktikujeme techniku empatického naslouchání.
Ačkoliv je technika dyády primárně založena na práci ve dvojicích, pomáháme skrze ni budovat bezpečné prostředí i v celé skupině. Zúčastnění se během dyády seznámí s technikou empatického naslouchání, kterou pak mohou aplikovat nejen při další práci ve dvojicích, ale i při skupinové práci ve větším počtu lidí.
Práci ve dvojicích můžeme společně reflektovat na základě následujících otázek:
Jak jste se cítili*y, když jste měli*y možnost vyjádřit se bez přerušování druhou osobou?
Jaké pro vás bylo to, že jste neměli*y možnost vyjádřit se k tomu, co vám druhá osoba sděluje?
Dokázal*a váš*e komunikační partner*ka zopakovat váš příběh ve stejném významu, jaký pro vás osobně příběh skutečně měl?
Bylo pro vás těžké zopakovat příběh druhého člověka právě s takovým významem, jaký měl pro druhého člověka?
Narazili*y jste během dyády na něco, co vás osobně překvapilo?
U první otázky reflexe „Jak jste se cítili*y, když jste měli*y možnost vyjádřit se bez přerušování druhou osobou?“ je možné normalizovat, že zúčastnění mohli zažívat zvláštní, či až nepříjemné pocity. Pro většinu z nás může být tato komunikační role nová a neobvyklá, a proto je pochopitelné, že se poprvé nemusíme v této roli cítit dobře.