Příběh Lory
Práce s ilustrací
Na obrázku vidíme situaci ze života Lory. Právě dostala SMS od své kamarádky. Zamysleme se, co se asi na obrázku odehrává. Poté ve skupině zodpovězme následující otázky.
-
Co se na obrázcích odehrává?
-
Jaké pocity zažívají osoby na obrázku?
-
Co může být důvodem jejich vzájemného neporozumění?
-
Co může být příčinou Lořina chování?
-
Jak můžou obě osoby situaci dále řešit?
Příběh Lory
Do mých vztahů se ve velký míře promítají moje psychický problémy, což bývá náročný. Jsem člověk, který o věcech až moc přemýšlí, a když mám špatnou náladu, tak bývám vzahovačná. Dřív, když jsem třeba dostala nějakou esemesku, která nebyla úplně jasná, hledala jsem v ní spoustu různých významů, přemýšlela jsem nad tím, co všechno může znamenat, a co ne. A pak to odnášeli lidi kolem mě, protože docházelo k nedorozuměním a hádkám. Moje vztahy také ovlivňovaly mé hodně ponuré stavy, kdy jsem měla pocit, že nic nemá cenu. V těchto situacích jsem nebyla schopná se svým okolím vůbec komunikovat, což do mých vztahů nepřinášelo nic dobrého.
V současnosti dokážu ke svým vztahům, ale i k sobě samé přistupovat lépe. Užitečný pro mě byly hlavně zkušenosti získaný v partnerských vztazích, který jsem pak uplatňovala i v jiných vztazích. Spousta z nich byly takový ty klišé, který nám všichni radí, a my si většinou říkáme, že jsou to blbosti. Ale blbosti to nejsou. Třeba, že se člověk nemá vztekat nad hloupostma nebo si neústupně trvat na svým. Některý věci navíc není dobrý řešit pod nátlakem vlastních emocí a je lepší dát si pauzu na uklidnění.
Nejen díky mým osobním zkušenostem, ale i díky terapii, zasahují moje problémy do vztahů mnohem míň. Když je člověk ochotný se nad sebou a danou situací zpětně zamyslet, může se o sobě dozvědět něco novýho, například co od vztahu chce a potřebuje. Ve vztazích pro mě bylo podstatné najít způsob, jak mohu ostatním lidem sdělit, že zažívám těžký období, a zároveň umět říct, co právě potřebuju. Protože to nejzásadnější, co pro mě ve vztahu je, je vzájemný respekt a porozumění.
Právě jsme si poslechli*y/přečetli*y reálný příběh Lory. Nyní si zkusme odpovědět na následující otázky:
- Jak jsme původně interpretovali*y příběh na základě ilustrace? Co se podle nás na ilustraci odehrávalo?
- Lišila se tato původní interpretace ilustrace od reálného příběhu, který jsme posléze slyšeli*y v nahrávce/který jsme si posléze přečetli*y? Pokud ano, v čem konkrétně se naše původní interpretace lišila od reálného příběhu?
- Na základě čeho jsme interpretovali*y úvodní ilustraci? Které prvky, na jejichž základě jsme naši původní interpretaci vystavěli*y, byly pro nás ty nejdůležitější?
- Hrály při interpretaci původní ilustrace roli nějaká naše očekávání, nějaké předpoklady, stereotypy, které ovlivnily naše vnímání ilustrace? Pokud ano, o jaká očekávání či jaké stereotypy se jednalo?
- Změnil se díky ilustraci a nahrávce/psanému příběhu náš pohled na dynamiku vztahů lidí s disabilitou, na vnímání jejich potřeb v těchto vztazích?
- Byl pro nás reálný příběh obohacující, dozvěděli*y jsme se něco nového?
- Odnášíme si po poslechu/přečtení těchto reálných příběhů něco do svých osobních vztahů?
Teoretické zarámování příběhu
Příběh Lory tematizuje zkušenost s duševním onemocněním a jak tato zkušenost ovlivňuje vztah Lory s její kamarádkou. Lora popisuje své stavy vyvolané těmi nejmenšími podněty, které v ní probouzely stavy nejistoty a bezmoci, které často ústily v hádky a nedorozumění. Zdůrazňuje roli komunikace, kdy kvůli svým problémům s duševním zdravím pro ni bylo náročné své stavy komunikovat, což neprospívalo jejím vztahům. Reflektuje jakým způsobem jí pomohla terapie, ale přesto se na svou minulost nedívá s hořkostí. Naopak zdůrazňuje, že si ze svých minulých vztahů odnesla mnoho cenného a její zkušenost s duševním onemocněním ji posouvá dál.
Pro duševní onemocnění je typické, že jsou tzv. neviditelná. Nemůžeme tedy na první pohled poznat, zda daná osoba žije s duševním onemocněním, dokud nám to neřekne sama. Naše interpretace jednání člověka s duševním onemocněním je ovlivněna tím, zda o onemocnění víme, nebo ne.
Pokud o onemocnění víme, může být naše interakce s takovým člověkem ovlivněna dvěma extrémy. Na jednu stranu bývá prožívání osob s duševním onemocněním zlehčováno, například depresivní stavy jsou zaměňovány za špatnou náladu. V opačném případě může být existence člověka vnímána výhradně optikou jeho onemocnění. Veškerá rozhodnutí, činy, prožívání atd. jsou tak vnímána jako související s nemocí nebo jsou jí ovlivňovány.
Pokud o onemocnění nevíme, můžeme si nevědomě vysvětlovat jednání člověka s duševním onemocněním genderovými stereotypy. To znamená, že ve společnosti jsou určité vlastnosti, zájmy, nadání atd. spojovány s ženami nebo s muži. Ženy jsou vnímány jako více emocionální, křehké, pečující, citlivé a empatické. S muži jsou naopak spojovány vlastnosti jako síla, autorita, psychická stabilita a výkon. Na základě těchto stereotypů může být chování duševně nemocného člověka mylně interpretováno. V příběhu Lory by její jednání mohlo být interpretováno jako hysterické, a protože je takové jednání přisuzováno jako přirozené ženám, tak by mu nebyla věnována větší pozornost. To může mít i praktické důsledky v podobě zanedbání péče o duševní zdraví. Symptomy duševního onemocnění u žen mohou být přisouzeny jejich emotivní povaze, a tedy jako něco přirozeného, kvůli čemu není potřeba vyhledat profesionální péči. U mužů může nastat situace, že jsou vedeni k tomu, aby neprojevovali své emoce, jako je strach, smutek nebo nejistota, a proto nechtějí vyhledat profesionální pomoc (viz. příběh Maxe).
Ačkoli výše uvedené není explicitně obsaženo v příběhu Lory, tak popsané jevy ovlivňují mezilidské interakce osob s duševním onemocněním. Při práci s příběhem je možné, že budou účastníci*ice nevědomě interpetovat příběh na základě zmíněných stereotypů. Díky práci s Lořiným příběhem si tak mohou účastníci*ice zvědomit mechanismy, které mohou stát za jejich jednáním s duševně nemocnými osobami, a reflektovat je.