Práce s ilustrací

Příběh Maxe

Moje partnerský vztahy byly hodně ovlivněný tím, že se necítím dobře v mužský roli. Tím myslím to, že moje povaha, ani chování neodpovídají tomu, co se ode mě jako od muže očekává. Jako muž bych například neměl prožívat a dávat najevo svý emoce. Bere se to tak, že musíš být gay, když jsi citlivej. A to někteří muži chápou jako nadávku.

Zároveň ti muži, kteří se nebojí dávat své emoce najevo, jsou pak často vystaveni výsměchu. Jednou se mi například stalo, že jsem šel s bráchou po ulici, a když jsem ho chytnul kolem ramen, nějaká parta kluků na nás začala křičet, že jsme teplí, a začali být nepřátelští. Bylo pro ně asi nepříjemný vidět dva muže, kteří k sobě mají tak blízko a kterým nedělá problém se vzájemně dotknout.

Podle mě je úplný nesmysl za každou cenu skrývat svoje emoce. Je to nebezpečný, bere to člověku sílu. Trpí tím i mužský přátelství, když v něm nemůžeš sdílet emoce a otevřít se tomu druhýmu. To přátelství potom není tak hluboký a důvěrný.

Teď chodím na terapii, kde svý emoce řeším. Myslím, že jsem tam nabyl nový sebevědomí. Mám tam možnost reflektovat to, jak se jako muž vnímám. Protože právě tam sdílím svoje problémy, můžu si přiznat, co prožívám a nemusím být silný, ale naopak můžu přiznat, že potřebuju pomoct. To mi hodně pomáhá. V tomto mi hodně pomáhá i můj brácha, který je můj nejlepší kamarád a se kterým máme podobný hodnoty i zkušenosti. Můžeme se spolu otevřeně bavit o emocích, svěřovat se a podporovat v terapeutický péči. Oba se totiž shodujeme na tom, že v životě muže mají emoce svý místo.

Teoretické zarámování příběhu

Příběh Maxe a jeho vztahu s bratrem čtenářkám*ům ilustruje, jak mužský gender a s ním spojené stereotypy a očekávání mohou ovlivňovat psychické zdraví mužů samotných. Bratři, kteří jsou v příběhu k sobě navzájem emočně otevření a na veřejnosti se společně objímají, se setkají s posměchem okolí, protože jsou považováni za homosexuály. I přes svou stručnost příběh nastiňuje sílu předsudků, které vůči mužským emocím a blízkým mužským vztahům v sobě můžeme chovat.

Tato společenská dynamika vychází zejména ze stereotypu, že emoční otevřenost, citlivost a komunikace jsou považovány za ženské vlastnosti, které mužům nepřísluší. Mužské vlastnosti jsou zpravidla definovány adjektivy jako silný, odhodlaný, nebojácný, racionální, rozhodný, agresivní apod. Tyto vlastnosti jsou v přímém v rozporu s tím, jakými vlastnostmi by naopak měla disponovat žena – empatická, citlivá, iracionální, jemná. Ve způsobu, jakým je v naší společnosti pojímán mužský gender, není místo pro vyjadřování jakýchkoliv pocitů slabosti, nejistoty či strachu. Pokud si muž dovolí tyto emoce veřejně vyjádřit, je společností sankcionován (např. posměchem) a jeho status „muže“ mu může být pomyslně odebrán (např. nadávkami ve smyslu, že dotyčný je gay nebo „baba“).

Mužský gender svým nositelům neumožňuje dostatečně vyjadřovat jakékoliv pocity slabosti a nejistoty, a staví je tak do role, kdy musí všechno zvládnout, ničeho se nebát a nežádat o pomoc. Tento přístup se pak logicky projevuje na mužském psychickém zdraví, protože své psychické problémy případně onemocnění neřeší a přecházejí je. Bojí se vyhledat pomoc nejbližších či pomoc odbornou, protože nechtějí vypadat jako slaboši, kteří si neumí se svými problémy poradit. Dostávají se tak do situace, kdy je jejich maskulinita v rozporu s jejich disabilitou, protože disabilita nekoresponduje s obrazem síly a autonomie. ¹ V krajních případech, když už se situace pro dotyčného stává neúnosnou, se může rozhodnout i pro krajní řešení – sebevraždu. V České republice si na svůj život sáhne ročně okolo 1 500 lidí, přičemž mužů je 4x více než žen. Ve světě jsou čísla podobná, např. v Austrálii je nejčastější příčinou smrti u mužů do 45 let sebevražda. ²

I Max ve svém životě čelil právě rozporu mezi tím, jak by se měl „správný“ muž chovat a jak se ve skutečnosti cítil, což významně ovlivňovalo nejen jeho psychický stav, ale také budování plnohodnotných mezilidských vztahů, které jsou důvěrné a hluboké.

Max z tohoto bludného kruhu společenských očekávání a reálných potřeb dokázal vykročit a nebál se vyhledat nejen odbornou pomoc, ale našel oporu i ve své rodině.

„Teď chodím na terapii, kde svý emoce řeším. Myslím, že jsem tam nabyl nový sebevědomí. Mám tam možnost reflektovat to, jak se jako muž vnímám. Protože právě tam sdílím svoje problémy, můžu si přiznat, co prožívám, a nemusím být silný, ale naopak můžu přiznat, že potřebuju pomoct. To mi hodně pomáhá. V tomto mi hodně pomáhá i můj brácha, který je můj nejlepší kamarád a se kterým máme podobný hodnoty i zkušenosti.“

Ke stažení

• Úvodní list s otázkami
• List s ilustrací
• List s příběhem a QR kodem
• List s otázkami pro reflexi