Práce s ilustrací

Příběh Oly

Když se seznamuju s někým novým, tak se první otázky obvykle týkají toho, do jaké míry jsem soběstačná. Takže se mě ptají na věci, na který by se neptali*y, kdyby se seznamovali*y s někým, kdo na vozíku není. Třeba:

„Jak ses s tím vozíkem dostala do školy? Muselo to pro tebe být těžký, že?“

To určitě není jedna z prvních otázek, na kterou se obvykle ptáte, když se s někým seznamujete. Na to se člověk spíš ptá v nějaké konkrétní situaci, třeba když vám někdo řekne, že nebydlí tady, ale v nedaleký vesnici, nebo že mu nejel ráno vlak. Mně přijde, jako kdyby mě otázkama tohoto typu lidi zkoumali. Jako kdyby zkoumali můj zdravotní stav. Kvůli tomu, že jsem na vozíku, se pro ně stávám lékařskou kuriozitou. Je to, jako kdybych se s ostatníma vůbec nemohla bavit a navazovat nový přátelství, protože nemůžu bez komplikací dělat všechny věci stejně jako oni. A kvůli své omezené fyzické soběstačnosti pro ně tím pádem nemůžu být rovnocennou kamarádkou.

Podobně je to i s mými zájmy. Já se třeba hrozně ráda věnuju hudbě. Jenže to, že dělám hudbu právě já, vzbuzuje pozornost. Lidi se na to často tváří, jako kdybych to nemohla dělat plnohodnotně jenom proto, že jsem na vozíku. Naopak to dávají do kontextu s mým zdravím a jeho léčbou a ptají se mě, proč nepodstoupím třeba muzikoterapii. Takže co dělám nebo kým jsem, je vnímaný jako předmět léčby a lékařství. Jenže to, do jaké míry jsem fyzicky soběstačná, neodpovídá přece tomu, jak jsem schopna sama o sobě rozhodovat.

S nedorozuměním se nesetkávám jenom u mých vztahů a koníčků, ale i u svých potřeb. Ostatní si například často myslí, že všechny moje potřeby se týkají lékařský péče. Ale já mám i spoustu jiných potřeb. O těchto jiných, dalších potřebám se mi ale těžko mluví, protože mé okolí většinou očekává, že mám jen ty potřeby, které jsou spojeny s mým zdravotním stavem. Proto je pro mě důležitý mít v mém okolí někoho, kdo vyslechne i mé jiné problémy a nebude mě vnímat jako medicínský problém.

Teoretické zarámování příběhu

Příběh Oly vypráví o tom, jak jsou lidé užívající kompenzační pomůcky, například vozík, primárně vnímáni optikou disability při jakékoliv jejich činnosti. Ola, ať už se nachází ve škole, věnuje se svým koníčkům nebo se seznamuje s novými lidmi, je předmětem otázek, které zdůrazňují, že je uživatelkou vozíku:

„Jak ses s tím vozíkem dostala do školy? Muselo to pro tebe být těžký, že?“

Klást tyto otázky osobě užívající vozík nám připadá samozřejmé, avšak člověku bez vozíku bychom tento typ otázek nepokládali. Ola se však díky těmto dotazům cítí být vnímána jako „lékařská kuriozita“, o kterou se ostatní zajímají pouze v kontextu její disability. Olin příběh nám tak rozkrývá dynamiku prožívání člověka, který je téměř v každé chvíli svého bytí primárně vnímán jako uživatel*ka vozíku. Život tohoto člověka však není definován pouze danou disabilitou, ale spoustou dalších atributů.

Tato dynamika, kdy se Ola stává předmětem lékařské péče, vychází podobně jako v příběhu Tiny z lékařského modelu disability. ¹ Disabilita je v jeho rámci chápána jako něco, co je předmětem nápravy. S tím se pojí i termín medikalizace, tedy chápání různých dějů v těle nebo jeho stavů v termínech medicíny. Lékařský rámec je tak přejímán k porozumění jakémukoli stavu nebo problému nemocné osoby. ^{2 3}

„Takže co dělám nebo kým jsem, je vnímaný jako předmět léčby a lékařství. Jenže to, do jaké míry jsem fyzicky soběstačná, neodpovídá přece tomu, jak jsem schopna sama o sobě rozhodovat.“

Tento přístup je v naší společnosti dominantní a jsme v něm vychováváni*y a socializováni*y, proto dle něj jednáme a řídíme se jím. V případě Oly, která je redukována na svůj zdravotní stav a je skrz něj vnímána, tyto dva přístupy dosahují naprostého extrému, který ale není nijak ojedinělý. To se pak logicky podepisuje na jejím vnímání sama sebe, omezuje ji v jejím dalším rozvoji a seberealizaci. 

„Ostatní si například často myslí, že všechny moje potřeby se týkají lékařský péče. Ale já mám i spoustu jiných potřeb. O těchto jiných, dalších potřebách se mi ale těžko mluví, protože mé okolí většinou očekává, že mám jen ty potřeby, které jsou spojeny s mým zdravotním stavem. Proto je pro mě důležitý mít v mém okolí někoho, kdo vyslechne i mé jiné problémy a nebude mě vnímat jako medicínský problém.“

Ke stažení

• Úvodní list s otázkami
• List s ilustrací
• List s příběhem a QR kodem
• List s otázkami pro reflexi