Příběh Tiny
Práce s ilustrací
Na obrázku vidíme situaci ze života Tiny. Zamysleme se, co se na obrázku odehrává. Poté ve skupině zodpovězme následující otázky.
-
Co se na obrázku zachycujícím vstup na hudební festival podle vás odehrává?
-
Jaké pocity může taková situace v Tině vyvolat? Jaké pocity mají lidé na druhé straně vstupu?
-
Jak tato situace ovlivňuje Tininu možnost seznámit se s novými lidmi?
-
Jaký vliv má vzniklá situace na Tininu příležitost věnovat se svým zájmům?
-
Jak mohou být touto situací ovlivněny Tininy vztahy s jejími přáteli?
-
Čím je Tina v dané chvíli limitována?
Příběh Tiny
Chtěla jsem v létě jet na jeden hudební festival. Jenže by bylo obtížný se tam dostat a pohybovat se na vozíku. Věděla jsem, že ta parta lidí, se kterou jsem chtěla jet, mi nebude moct celou dobu pomáhat. A možná, že ani nebudou chtít. Další parta kámošů jela na jinej festival a nabídla mi, že můžu jet s nima. Mně se na ten druhej festival moc nechtělo. Bylo mi ale jasný, že tady ta parta mi bude ochotná na tom druhým festivalu pomáhat a že tam nebudu potřebovat ani tolik asistence díky bezbariérovým opatřením. Takže jsem nakonec jela aspoň na ten druhej festival. Ale štve mě to, protože tím pádem jsem neslyšela ty kapely, který jsem chtěla.
Je pro mě těžký si jenom tak najít nový kamarádky a kamarády, se kterýma bych mohla sdílet stejný zájmy. V některých situacích potřebuju asistenci, a proto mívám někdy pocit, že bych měla naše přátelství ostatním nějak vynahrazovat. Mám pocit, že nejsem těm lidem nic platná, aby se se mnou kamarádili jen tak. Chtít po někom pomoc může ve vztahu vytvářet nerovnováhu, a hlavně chtít po někom pomoc, když nebyla původně domluvená, protože to zrovna potřebuju. Najednou se přátelství stává předmětem směny, prostě něco za něco, a já bych tak měla dávat něco na oplátku. Je to jako kdybych nemohla mít normální vztahy, protože jsem často odkázána na pomoc ostatních. A potřebovat pomoc není braný jako normální. Moje onemocnění se postupně zhoršuje, což znamená, že potřebuju čím dál více asistence. A tím pádem si můžu čím dál tím míň dovolit být ve vztazích s ostatníma sama sebou.
Právě jsme si poslechli*y/přečetli*y reálný příběh Tiny. Nyní si zkusme odpovědět na následující otázky:
- Jak jsme původně interpretovali*y příběh na základě ilustrace? Co se podle nás na ilustraci odehrávalo?
- Lišila se tato původní interpretace ilustrace od reálného příběhu, který jsme posléze slyšeli*y v nahrávce/který jsme si posléze přečetli*y? Pokud ano, v čem konkrétně se naše původní interpretace lišila od reálného příběhu?
- Na základě čeho jsme interpretovali*y úvodní ilustraci? Které prvky, na jejichž základě jsme naši původní interpretaci vystavěli*y, byly pro nás ty nejdůležitější?
- Hrály při interpretaci původní ilustrace roli nějaká naše očekávání, nějaké předpoklady, stereotypy, které ovlivnily naše vnímání ilustrace? Pokud ano, o jaká očekávání či jaké stereotypy se jednalo?
- Změnil se díky ilustraci a nahrávce/psanému příběhu náš pohled na dynamiku vztahů lidí s disabilitou, na vnímání jejich potřeb v těchto vztazích?
- Byl pro nás reálný příběh obohacující, dozvěděli*y jsme se něco nového?
- Odnášíme si po poslechu/přečtení těchto reálných příběhů něco do svých osobních vztahů?
Teoretické zarámování příběhu
Příběh Tiny, která vzpomíná na svůj zážitek z festivalu, ukazuje, jak nejen fyzické, ale i sociální bariéry mohou být limitující pro uživatele*ky vozíku.
Tina má možnost rozhodnout se mezi dvěma festivaly. Mezi festivalem, na který by moc ráda jela, ale kde by se ocitla bez asistence, a festivalem, o který tak velký zájem nemá, ale kde by měla k dispozici pomoc svých kamarádů. Volba, před kterou Tina stojí, nám rozkrývá dynamiku osobního dilematu, kterému Tina ve svém životě nečelí poprvé – nemožnost rozhodnout se na základě svých přání, ale na základě svého zdravotního stavu.
Kromě svého zájmu a přání musí brát v úvahu mnoho dalších věcí, jako je bezbariérovost festivalu, vazba na kamarády, kteří ji budou moci asistovat při některých úkonechy, možnost dopravy na místo atd. Tedy věci, které by řešit nemusela, pokud by užívat vozík nepotřebovala. Při Tinině rozhodování tedy nehrají roli pouze fyzické bariéry, jako jsou schody či horší terén, ale významnou roli hrají také bariéry sociální, tedy možnost asistence dalšího člověka.
Většina z nás má tendenci o disabilitách uvažovat pouze ve smyslu fyzické bariéry a jejího odstranění. Neuvědomujeme si ale, že mnoho bariér nemá pouze fyzický charakter. Zapříněno je to tím, že jsme zvyklí*é uvažovat v rámci takzvaného lékařského modelu zdravotního postižení. Ten vnímá tělo jako stroj, který když nefunguje ideálně, je třeba opravit, aby se dostal do původního stavu. Pro tento model ve společnosti existuje pouze jeden typ „správného“ těla, a to je tělo zdravé. Každé tělo, které se tomuto modelu vymyká, musí být „vyléčeno“. V praktické rovině se tento model projevuje například tak, že o bariérách je přemýšleno pouze v jejich fyzické rovině. Uživatel*ka vozíku nebo jiné kompenzační pomůcky dle tohoto modelu primárně řeší dostupnost fyzických objektů, nikoli význam a následky toho, zda se tam dostane, nebo nikoli. V příběhu Tiny dochází k tomu, že fyzická bariéra festivalu má širší rozměr, a to takový, že je jí Tina omezena ve svých zájmech a svém rozvoji. Tím příběh Tiny ilustruje limity lékařského modelu.
Sociální model tyto limity adresuje tak, že zohledňuje jedinečnost každého těla – každé tělo má různé schopnosti, není strojem identickým s těmi dalšími. Problém tak nenachází ve funkčnosti konkrétního těla, ale v nastavení společnosti, které zohledňuje jen určitý typ těl. Sociální model nevidí problém v těle samotném, ale v tom, jakým způsobem se k němu vztahuje společnost. Zdůrazňuje širší význam bariér a to, jak naše vnímání disability pomocí lékařského modelu ovlivňuje interakce a vztahy s lidmi žijícími s disabilitou. V příběhu Tiny můžeme tuto dynamiku vidět v její reflexi vztahů jako transakce. Má pocit, že pokud chce po někom nějakou formu pomoci nebo asistence, vytváří tato potřeba ve vztahu nerovnováhu. Tím spíš, pokud pomoc nebyla předem domluvená. Tina tak ve svém životě naráží na limit lékařského modelu, který neakcentuje sociální rozměr disability, a své potřeby tak pociťuje jako nadstandartní a jako něco, co musí oplatit.
„Je to jako kdybych nemohla mít normální vztahy, protože jsem často odkázána na pomoc ostatních. A potřebovat pomoc není braný jako normální. Moje onemocnění se postupně zhoršuje, což znamená, že potřebuju čím dál více asistence. A tím pádem si můžu čím dál tím míň dovolit být ve vztazích s ostatníma sama sebou.“