Metodu je možné realizovat v různě velkých skupinách. Vždy je dobré zvážit, do jaké míry budou zúčastnění ochotni prezentovat a sdílet výstupy své práce ve větší skupině a jak s ohledem na velikost skupiny nastavit čas pro závěrečnou reflexi. Všichni ze zúčastněných by pro prezentaci měli dostat stejný prostor. Ve větší skupině lidí je také možné, že prezentace ostatních podnítí další úvahy o vlastní řece života, a proto je potřeba nastavit čas pro reflexi také s ohledem na možnost doplnění nových myšlenek.
Cílem třetí části je umožnit zúčastněným propojit téma potřeb se vztahy, které budují. V návaznosti na potřeby, které zúčastnění ve svých situacích identifikovali, diskutujeme na obecnější úrovni, co znamená daná potřeba a co znamená tuto potřebu naplnit ve vztahu. Jak může vztah vypadat, když daná potřeba není/je naplněna?
„Každý*á z vás vybral*a konkrétní kartičky potřeb, které pro vás byly důležité v konkrétní situaci, o níž jste hovořili*y v dyádách. Tyto kartičky potřeb teď rozložíme do společného kruhu. Můžete je vzájemně promíchat. Důležité je, abychom se nyní podívali*y na nejrůznější potřeby a zkusili*y se zamyslet, co konkrétně znamená mít tuto potřebu naplněnou ve vztazích, které budujeme. Když se nám podaří odpovědět na to, co znamená mít tyto potřeby naplněné ve vztazích, ulehčí nám to také cestu k rozhodování, jak o těchto potřebách ve vztazích komunikovat.“
lektorský tým NESEHNUTÍ
Vyzveme zúčastněné, aby se zamysleli nad jednotlivými potřebami v kontextu svých vztahů, ať už partnerských, přátelských či rodinných. Mohou se zaměřit na vztahy, které jsou pro ně aktuálně významné. Můžeme zúčastněné vyzvat k tomu, aby se sami pro sebe vrátili ke konkrétním situacím z řeky a zamysleli se nad tím, jak by v této konkrétní situaci byla daná potřeba naplněna. Do pléna společné diskuze pak mohou komunikovat své závěry v obecné rovině.
Motivujeme zúčastněné k diskuzi nad potřebami, jejímž cílem je zhmotnění (facilitátor*ka může zásadní body z diskuze zapisovat na flipchart pomocí významných slov, sousloví) nejrůznějších perspektiv a odpovědí na otázky:
Co pro mě konkrétní potřeba ve vztahu znamená? Co konkrétního (situaci, rozhovor) si spojím s touto potřebou ve vztahu?
Pokud si dokážeme pojmenovat, co znamená, že je konkrétní potřeba ve vztahu naplněna, pak můžeme začít lépe přemýšlet o tom, jakou strategii zvolit k jejímu naplnění — jaké konkrétní kroky, akce, činy můžeme udělat proto, aby byla potřeba naplněna.
Příklad:
POTŘEBA SDÍLENÍ A PŘEDSTAVA O JEJÍM NAPLNĚNÍ VE VZTAHU: Potřeba sdílení v partnerském vztahu může pro konkrétního člověka znamenat mít možnost svěřit se s čímkoliv, aniž by partner*ka musel*a mít na sdílenou věc odpověď, přicházet s řešením nebo názorem. Často nesdělujeme některé myšlenky a pocity ve vztahu proto, že by si je partner*ka mohl*a špatně interpretovat a na této interpretaci pak stavět své další pro nás neočekávané jednání. Naše potřeba sdílení, která je ale spojena pouze s možností tyto myšlenky a pocity vyjádřit bez jakýchkoliv dalších reakcí ze strany partnera*ky, je tak potlačena. V dlouhodobém měřítku to pak může vést k neschopnosti komunikace či ke ztrátě důvěry.
KONKRÉTNÍ KROK (STRATEGIE) VEDOUCÍ K TOMU, ABY BYLA POTŘEBA SDÍLENÍ V MÉM VZTAHU OŠETŘENA: Např. sednu si s partnerem*kou a řeknu mu*jí, že to, že mu*jí o různých věcech povídám, neznamená, že očekávám reakci. Že je pro mě důležitý samotný fakt toho, že mohu různé myšlenky a pocity vyjádřit a že to přispívá také k posilování naší vzájemné důvěry a bezpečí. Současně ale budu rád*a, když naopak partner*ka dá najevo, že v danou chvíli není připraven*a na tento druh sdílení. I to je aktem vzájemné důvěry.
K naplnění potřeby mohou vést různé strategie – neexistuje jedna správná odpověď. Rozpoznání potřeby, schopnost ji verbalizovat a vědět, co pro nás znamená a jak různě se dá naplnit, to je základ pro komunikaci ve vztazích. Díky tomuto poznání můžeme lépe reflektovat, jestli jsou naše vztahy naplňující, resp. jestli jsou lidé ve společném vztahu ochotni na tom pracovat, či ne.